Nejvyšší soud ČR v nedávném usnesení z 29. dubna 2026 vyjasnil klíčové otázky týkající se posuzování shodnosti pracovních pozic a práv zaměstnanců na mzdu. Podle soudu nestačí pouze stejný název pracovního místa k tomu, aby bylo možno považovat práci na obou pozicích za stejnou. Tento právní názor vychází ze zákoníku práce, který se zabývá kritérii pro posouzení shodnosti práce.
Kritéria pro posouzení shodnosti práce
Podle § 110 zákoníku práce je nutné posuzovat práci z hlediska různých kritérií, jako jsou složitost, odpovědnost a namáhavost. Tyto faktory se posuzují nejen podle názvu pracovní pozice, ale především z pohledu konkrétního výkonu a pracovních podmínek. Pracovníci na stejných pozicích mohou mít různou odpovědnost a náročnost, což samo o sobě nezaručuje shodnost v pracovních podmínkách ani v odměně.
Důležité je například posouzení vzdělání a praktických znalostí potřebných pro výkon práce. Soud zdůraznil, že i když kolektivní smlouva zařazuje zaměstnance do stejné pracovní kategorie, nemusí to automaticky znamenat, že vykonávají stejnou nebo rovnocennou práci. Každý případ je tedy nutné posuzovat individuálně, a to zejména z hlediska reálných činností, které jednotliví zaměstnanci vykonávají.
Pracovní podmínky a výkonnost jako klíčové faktory
Pracovní podmínky hrají zásadní roli v určování toho, zda se jedná o stejnou práci. Zákoník práce uvádí, že obtížnost pracovních režimů, jako jsou směny, pracovní klid, a další faktory, jako je například riziko negativních vlivů pracovního prostředí, je třeba brát v úvahu. Tyto aspekty mohou významně ovlivnit nejen výkonnost zaměstnanců, ale také jejich podmínky pro výkon práce.
Hodnocení pracovní výkonnosti je založeno na intenzitě a kvalitě práce, kterou zaměstnanec vykonává. Podle soudu nelze brát v potaz pouze formální kritéria, ale spíše reálné výsledky a schopnosti jednotlivých zaměstnanců. V konečném důsledku se tedy pro určení mzdy a shodnosti práce vyžaduje celkové posouzení konkrétní situace.
Případová studie zaměstnankyně České pošty
Spory zaměstnanců s Českou poštou, které vedly k tomuto rozhodnutí, týkaly se konkrétní zaměstnankyně, jež se snažila získat vyrovnání mzdy na základě svého zařazení do stejné pracovní kategorie jako jiní pracovníci. Její případ ilustruje, jak je důležité, aby si zaměstnanci byli vědomi svých práv a aby se nebáli hájit své zájmy, pokud cítí, že s nimi nebylo zacházeno fér.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy přináší jasnější vymezení toho, co obnáší shodnost v pracovních pozicích. Pracovníci by se měli mít na pozoru a neakceptovat pouze formální shodu v názvu pracovního místa bez zohlednění skutečného obsahu vykonávané práce. To by mohlo vést k nepřiměřenému odměňování a pocitům nespravedlnosti na pracovišti.